8A8 - Třídní portál

Adam Fiala (26.01.08 v 10:21)

Zdravím literární koutek, máte to tu moc pěkné, bohužel na básně nejsem stavěn, můj útvar je hlavně úvaha, případně povídka na nějaké úvaze založená, možná se někdy něčeho dočkáte, ale
1. musel bych někde něco najít
2. musel bych dostat záchvat exhibicionismu
3. stejně není o co stát

Jan Verner (15.11.07 v 17:40)

New Age - new language
Really good trip is about strange randomised feelings. It has nothing to do with clearly or more preciselly our visions of world. Totally differ in reality, we used drugs and music…
To get somewhere else.
To see. To know.
Wheel of colourfull flowers might be included…
We must be also inventing radically new type of language for discrabing hallucionary scenes.
Maybe our lack of ability to discrabe visions have something to do with uneffective words or phrases.
With uneffective world.
Maybe we must invent new one.
Maybe to be more precise than say good trip.
Maybe. Well…
There´s always something undiscribdable in you.
It just pour out in a hallucination.
Pour out like a steam rain.
Maybe…
Well that word can be as well a source of all.
Maybe…
And maybe if…

Jan Verner (15.11.07 v 18:20)

po dlouhé době něco co můžu publikovat a ono je to v angličtině

Lucie Kopřivová (24.07.07 v 12:44)

Tak, přišly prázdniny a jak se tak koukám na toto diskuzní téma, nechává vás už dlouho (ale dlóoouho) chladnými.Proto jsem vkládám opravdu romantickou báseň

Má milá


Rány nožem, skryté vraždy
to je tvoje slovo každý
nechceš lhát, prý pravda čistí
tak proč hruď mou žerou hlísti

Hrdost, pýcha padla rázem
po zklamání tvrdě na zem
božstvo nejsi, jsi zlým ďasem
v rakvi ležím, mrtev nejsem

Přišlas blíž a krátce řekla
nejsi víc, než v kupce jehla
jsi jen prach, po kterém ráčím
chodit zrána krokem dračím


Hlasu tón, co zněl mi pyšný
přived nápad , vskutku hříšný
rázem puška zavyla:
„nikdy více, má milá“

Lucie Kopřivová (27.02.07 v 19:03)

Abych rozptýlila nános duchaplnné poezie, rozhodla jsem se vložit jednou svou kratičkou veršovánku.Snad potěší :
"Stmívá se, macíčku,
špitla div nevinně,
tak shasni lampičku,
dnes musíš povinně."

Milos Hamsa (28.02.07 v 12:12)

Adam Šugl (16.02.07 v 19:39)

Look upon the sky at night
Feel the darkness, see the light
Of stars and planets shining, bright.

And like a gem there dwells The Moon
Created from our doom
Late he sets and rises soon.

Imagine that distant world
There the highlands and soil so cold
Being silver, clad with gold.

The only thing thus saddens me:
To shelter there and there to flee
Is nothing that can ever be.

Jan Verner (30.01.07 v 17:42)

Cosi v čem bych vám rád ukázal, že dračák se dá pojmout i trochu jinak

Toho elfa(anglicky jsou to daonie sidhe) jsem skutečně hrál, jednalo se o RPG ze současnosti kde pohádkové bytosti "posedají" obyčejné lidi aby mohli přežít náš přetechnizovaný svět, který nevěří na příběhy...
tohle je vlastně životopis z doby dávno mynulé, kdy pohádky byli na zemi ještě běžnou záležitostí
užijte si ho

Jan Verner (30.01.07 v 17:43)

bože mynulé doby

Jan Verner (30.01.07 v 17:36)

Pán hradu V půli cesty
V horách tak vysokých, že se dotýkají nebe, na tom nejvyšším a nejostřejším štítu stojí hrad co se každou chvíli hodlá zřítit do propasti. Stezku k němu najdete teprve po překročení čtyř hor a přebrození pěti řek. Je to hrad Na Půli cesty. Sem podle tradice přijíždějí odvážní a schopní, aby se jim dostalo moudrosti. Cesta sem není snadná a hradní pán je často nepřítomen. Oni však ví, že pokud odejdou už nikdy hrad nespatří. A tak čekají. Učí se první cnosti, Trpělivosti. Pak je pán přijímá a radí jim v nejvyšší věži.
Pohleďme tedy na prince Krasomila, jak stoupá temným schodištěm vzhůru.
Jinoch je to věru švarný, však sotva plnoletost završil, věnoval své srdce největší krasavici z celého širého okolí, princezně Sedmikrásce. Však už svatební hostina se chystala, když princeznu unesl zlý černokněžník Francimor, aby mu svou krásou prosvědcovala jeho Temnou tvrz. Sotva tu novinu princ Krasomil uslyšel, sedl na koně a vyrazil ji osvobodit.
Mezitím co jsem vám to vyprávěl princ vystoupal po schodišti a dívá se na hradního pána. Ten stojí na cimbuří, špičky bot má nad propastí a černý plášť mu vlaje, jako mrak havranů. Je k princi zády. Krasomil mlčky stojí a váhá, jak ho má oslovit. Rozhoduje se a to postavě v černém stačí. Teď ví jaké jsou možnosti a způsoby. Otočí se k princi a promluví:“Dám ti jedinou radu. Zanech tu svoji pýchu.“ Princ chvíli mlčí a pak vybuchne:“To je všechno co mi k tomu řekneš!“ „Ano,“ odvětí mu,“to je všechno co ti k tomu Já řeknu.“ princ se mu výsměšně pokloní a odejde.
Sestupuje po dlouhatánském schodišti a dumá co s radou. Pýchu tu zanechat nemůže, musí to být tedy zdroj jeho pýchy. Původ? Ten tu taky nemůže nechat. Takže meč? Oblečení? Šperky? Ptá se sám sebe, když vtom vyjde na nádvoří a spatří svého oře.
Hradní pán ještě chvíli sleduje opěšalého prince. Seskočí z cimbuří a vydá se do jídelny. Projde kolem obrazové galerie. Je tu on a jeho tři sestry. Trpělivost, Přijmutí a Vděčnost. Dvě si princ Krasomil naklonil, takže radu i pomocníky získá. Na tu nejmladší ale zapomněl.
„Tenhle příběh neskončí dobře,“ truchlivě si pomyslí pán hradu, když míjí její obraz.

Lancelot a Most meče
Tak přijíždí Lancelot k překážce, které se nejvíce strachoval. Není to protivník, kterého by mohl porazit. Není to kouzelník, jehož magii by se mohl vzepřít. Je to Most meče. Přes trhlinu je vzpříčen obří meč. Ostřím, broušeným vánkem, nahoru. Sesedne a chvíli si měří vzdálenost co musí přejít. Pak nakročí a překvapeně se zarazí.
Z druhé strany přichází postava v černém plášti. Bez zaváhání vejde na most a jistě pokračuje dál. Lancelot tasí meč a křikne:“Stůj! Kdo jsi?“Postava se zastaví přesně v půli meče. Její rozříznutý plášť visí podél obou stran čepele. „Vyjev svoje jméno!“ Sundá si kápi a odhalí obličej.
„Daonie Sidhe,“ hlesne Lancelot. Postava nepatrně kývne hlavou. Rytíř chvíli vzpomíná, co o nich ví. Pak zasune meč a na neznámého promluví:“Pane je mi líto mého předchozího oslovení. Na svou omluvu mohu pouze uvést, že jsem nevěděl, že mám tu čest mluvit se šlechticem.“
Krátké přikývnutí.
„Tak tedy pane,“ pokračuje Lancelot, „ mi snad prozradíte tajemství přechodu přes Most meče.“
Sidhe pokývá hlavou a sedne si s překříženýma nohama přímo na ostří. Nezdá se, že by tuto pozici shledával nepříjemnou. I přes Lancelotovo naléhání a pokusy přejít most zde vydrží dva dny. Na konci třetího promluví na zcela vyčerpaného rytíře.“Nehledej tajemství meče, hledej tajemství rovnováhy.“
„Tak jaké je tedy vaše tajemství, že po tři dny sedíte na ostří meče?“
„Nesedím na ostří, sedím na hraně mezi pravou a levou stranou meče.“
„A v tom je rozdíl?“ptá se Lancelot.
„To je rozdíl,“ odpoví mu Sidhe.
„To tajemství rovnováhy co to je?“
„Je to hranice. Já tu nebalancuji. Já sedím mezi pádem vpravo a pádem doleva. Rovnováha je ten rozdíl mezi nimi. Nemůžeš chodit po ostří. Pořezal by ses. Můžeš ale jít po hranici mezi pády.“
Pak se Sidhe zvedl a ukázal mu ji. A Lancelot po ní přešel.
„Vidíš,“ řekl mu Sidhe na druhé straně, „ty jsi nepřešel po Mostu meče. Přešel jsi kousek nad ním po jeho hraně.“
Lancelot z toho moc nechápal, ale věděl co se sluší, když vám někdo pomůže. Uklonil se a řekl:“Mnohé díky pane. Opravdu velmi jste mi pomohl.“
Poté odspěchal do hradu porazit příšeru a zachránit svoji lásku.
„Trpělivostí věru neprosluješ,“ povzdechl si šlechtic v černém a vyrazil v dál.


Bažina vzpomínek
Opírám se o vykotlaný dub v mlčenlivé bažině. Sleduji to co kdysi bylo moje a pláču. Kolem mne se rojí hejna bludiček a berou si můj smutek. Jsem jim za to vděčný. Stojím a sleduji jak se můj hrad pomalu potápí do močálu. Věci se mění. Lidé už si nevypráví příběhy o dobru a zlu. Teď jsou to kompromisy. Bažiny kompromisů.
Zvednu nohu a vydám se na cestu do středu. Odporně to mlaská. Chvíli bloudím! Ale nakonec vyjdu na mechový polštář. Tohle je teď srdce místa Na Půli cesty. Stále moje. Opředené bludnými kořeny a starými novinovými výtisky. Jsem tu už dlouho sám. Nikdo, kromě mě jej totiž nedokáže najít. Bez příběhů o třech cnostech nikdo ani neví, že existuje.
Ještě chvíli tu sedím a dívám se na prázdné rámy od podobizen. Teď jsou moje sestry mezi lidmi. Zvednu se a vydám se na pouť po bažině. Stále nikdo nepřichází. Přemýšlím o tom, že je budu následovat. Tady už mě nikdo nepotřebuje.

Milos Hamsa (20.01.07 v 12:42)

Bavěj se tři chlapci na podnikové chlastačce nadnárodní společnosti.
První říká: "Ja makám na divizi v Německu... to je pohoda... za vánoční prémie si koupím auto a za zbytek pojedu na dovolenou".
Druhý na to: "Jo, to je v klidu. Ja makám na divizi ve Švýcarsku a za vánoční prémie si postavím bazén a za zbytek pojedu na cestu kolem světa".
A třetí: "No to ja makám v český divizi. A za vánoční prémie si koupím svetr!"
"A co zbytek?"
"Zbytek mi doplatěj rodiče."

David Bednář (02.01.07 v 23:33)

Bílá paní v černém hávu

Slečna s kápí v černém hávu
Překrásnou musí mít duši
Podobá se málo pávu
Přesto jí to velmi sluší

Už dlouho se odhodlávám
Říci jí, jak si ji přeji
Už sám sebe nepoznávám
Bez ní ve svém nitru tleji

Ještě dvakrát nadechnout se
A skleničku na odvahu
Bože! Říkám v jednom kuse
Ať má „vítej“ na svém prahu

Stačilo na ni pohlédnout
Hned do mého srdce vkročí
Milá slečno, smím přisednout?
Na ta slova se otočí

Bílé líce, tmavé oči
Zvláštní tvar jejího nosu
K sakru! Hlava se mi točí
Teď už na mě bere kosu

Blanka Klusáková (10.01.07 v 05:17)

Koukám že máš podobné náměty jako já
Občas mi to krapet drhne např.

Ještě dvakrát nadechnout se
Bože! Říkám v jednom kuse

ale co už, nikdo nejsme dokonalí

mám taky jednu k tématu:

Jako Sirény

Kolem černočerná tma
Jen světlo tam, kde dálava
Tam volá mě láska Tvá
Vedle, ještě černější postava

Tak podívej se mi do očí,
a nastav svou ruku
Neboj smrtí to nekončí,
tak sejmi ten kříž z krku

Kdos ty, ženo záhadná?
Tvůj dech chladí mě na kůži
Miluji Tvou chůzi, je ladná,
ale mé srdce uvnitř zuří

Pojď se mnou do rajské říše,
jsem Tvá průvodkyně slastí
Básně co tam, nikdo nenapíše
Tak pojď do své nové vlasti

Jako Sirény mě k sobě volá,
jako ty mocné vládkyně všech moří,
tak krásné, nikdo neodolá,
zástupy ztracených se ve vodách tvoří

Rajské hudbě tam
se nevyrovná žádná
Se mnou člověk není sám
životní slast na zemi je zrádná

NE, já musím odolat,
vidím jen pomíjivou krásu
Nechci se snažit ve tmě dovolat
o navrácení ztraceného času

Nebuď hloupá malička
Zatím nevíš co je láska
Tak nech odpočinout svá víčka
a vzbuď se jak pravá kráska

Volají mě, musím zpátky
Zrovna je ten správný čas
Díky za dialog náš krátký
Ať rozplyne se ten Tvůj hlas

Myslíš si, že můžeš pryč?
Jak naivní úvaha
Klidně si breč vřískej a křič,
však marná je Tvá snaha

Proč směješ se mi? Proč nomohu dál
k tomu světlu života tam v dáli?
Proč chystat se mám na pekelný bál?
Tam k Apolosovi, Tvému králi

Vidíš ten jas, kam chceš jít?
Vzdaluje se čím dál víc
Už nebudeš jako dřív žít
Mrtvý rub má každý života líc
Už nebudeš žít.

Lucie Kopřivová (30.12.06 v 20:17)

tady už dlouho nic nepřibylo!snažte se umělci!